Čechy očima cestovatelů první poloviny 19. století

1. Na hranicích

2. Krásná krajina

3. Dojem z lidí

4. Česká zbožnost

5. Povaha obyvatel

6. Národní jazyk

7. Ubytování a stravování

Na hranicích

První setkání s „rakouskými“ poměry si cestovatelé odbyli již na hranici. Středoevropan byl předem informován o zákazech a přísných vizitacích, které s sebou přinášela ekonomická teorie a praxe merkantilismu. Co se v zemi vyrábělo či spíše mohlo vyrábět, bylo z mezinárodní směny vylučováno. Důsledkem byl v 18. století vznik obchodní hranice. O rakouských hraničních úřednících se po Evropě vyprávěly horory. Většina návštěvníků měla z černožluté dřevěné závory v pomezních lesích strach. Jeden z nich, neznámý měšťan z Drážďan, v roce 1797 zaznamenal, že „v Jelením (zaniklá osada u Nejdku), v první české vesnici, jsme museli zastavit, protože se zde nachází  hranice a císařské mýto. Neshledal jsem jinak tak pověstnou císařskou celnici vůbec přehnaně přísnou a celní úředníci byli velmi zdvořilí. Dovolí každému lázeňskému hostu provézt až dvě libry tabáku a dokonce jeden demižon zahraničního vína, tedy komodity, které jsou jinak v Čechách zakázány a bez milosti konfiskovány.“

Během koaličních válek proti Francii byl seznam zakázaného zboží rozšířen především o knihy s podezřelým obsahem. Z ekonomické hranice se stala hranice politická. Charles Sealsfield alias Karl Postl, který si svým skandálním cestopisem Rakousko, jaké je vyřizoval s monarchií vlastní účty, popsal přejezd rakouské hranice kolem roku 1820 s velkým despektem, o tom příště.

Krásná krajina

Mocný dojem zanechávala na četné návštěvníky Čech krásně členitá krajina a střídmé, uvážené zásahy člověka do jejího rázu. Všichni ji skládali poklonu. Mnozí projížděli, zejména když chtěli navštívit během sezóny vyhlášené lázně, dnes nejzdevastovanější krajinu Evropy. Zmíněný rakouský spisovatel Sealsfield vzpomínal: „Silnice z Teplic do Karlových Varů vede bez přerušení rozsáhlými obilnými lány v délce 40 mil. Je to nejbohatší a nejúrodnější část tohoto království. Venkované jsou většinou zámožní. Několik vévodů, knížat a hrabat zde tráví léto na svých zámcích a venkovských sídlech, z nichž mnohá se vyrovnají, pokud je nepředčí, nejkrásnějším sídlům v Anglii. Nejpůvabnější jsou zámky Jezeří, Postoloprty, Krásný Dvůr, Červený Hrádek, Sukorady a především Roudnice…“ Podobný dojem nabyl již v roce 1797 i zmíněný drážďanský měšťan. Po cestě dostavníkem z K. Varů do Teplic si v okolí Libkovic poznamenal: „Kam až oko dohlédne, vše je využíváno k intenzivnímu obhospořadování půdy. S půdou se zachází tak hospodárně, že se dokonce mezi poli nedělají meze.“

Dojem z lidí

P.E.Turnbull, skotský aristokrat, který navštívil české země v první polovině 19. století, tvrdí, že české obyvatelsvo vypadá lépe než obyvatelé v sousedním Sasku: "Méně širokých bledých obličejů, více výrazných tváří, jasná pleť, krásné oči a jemné rysy." Strava ? Jako v sousedním Německu: žitný chléb, vepřové nebo hovězí maso zapíjené vodou nebno dobrým pivem. Obyvatelstvo působí čistým a upraveným dojmem, stejně jako jejich chudší, ale úpravné příbytky (nikde například neuzřel rozbité okno). České ženy vzbudily jeho neskrývaný obdiv: "Vlasy mají uprostřed rozděleny pěšinkou a vzadu sepnuty sponkou, jsou krásně lesklé a čisté, jakoby jim bylo denně věnováno několik hodin péče. Každá dáma z nejvyšších kruhů západoevropských zemí by si mohla vzít příklad z jejich umění, jak se líbit." K jeho příjemným dojmům patřila i skutečnost, že nikde neviděl žebráky (zato v Anglii jich byly tisíce), hry o peníze a veřejné domy (ani v Karlových Varech) !

Česká zbožnost

Co ovšem každého návštěvníka z protestantských zemí udeřilo do očí, byla okázala zbožnost. Náš známý z Drážďan užasl, když v Nejdku „tak blízko osvícenému Sasku a v sousedství karlových Varů, „na každém kromu uzřel celý nebeský pantheon“  a u své bytné shledal tolik pověrčivé zbožnosti, že ho tyto stísňující obrazy vedly k úvaze, že, „snad ani ruka císaře Josefa, který omezil moc klášterů a mnohé uzavřel, by s tím cokoli zmohla. Kořeny víry jsou příliš hluboko uchyceny, Lutherova reforma by zde neměla úspěch … A všude při cestách vidí člověk samé svaté, na podstavcích a sloupech, kapličky se zbožňovanými patrony, obrovské množství krucifixů se stupínky a klekátky pod nimi, aby zde mohl každý vykonat pobožnost. Také jsem si ale všiml, že většina těchto artefaktů je poškozena a tak zůstává. Tu chybí kříži rameno, tam svatému ruka… A také jsem neslyšel, že by se kolemjdoucí zdravili křesťanským pozdravem „Pochválen buď Ježíš Kristus“ včetně odpovědi „Až navěky“.

Také mladý pohádkář a světoběžník Hans Christian Andersen, který v létě 1831 na své první zahraniční cestě zavítal na několik hodin z Drážďan do Českého Švýcarska, získal tento dojem. Jeho pobyt v Hřensku byl krátký, ale jako vnímavý člověk si vždy našel čas zastavit se, rozhlédnout se a pozorovat lidi. Své zápisy do deníku pak doma v Dánsku proměňoval v cestopisy a prózu. První setkání s Čechami dopadlo následovně: „Všechno najednou změnilo svůj ráz, už to bylo jiné, cizí. Ještě dnes před sebou vidím pod šedožlutými skalami se zelenými křovisky hezké, červeně olíčené domy s dřevěnými pavlačemi, vysokými schodišti a zábradlími, nade dveřmi visí obrazy Ježíše a Marie, a třebaže nejsou umělecky zdařilé, dodávají domkům zvláštní půvab. Vidím také hloučky žen, veselých dívek a hochů, kteří bosi stojí u břehů řeky a dlouhými bidly chytají velká polena dříví, která plovou ve vodě. Vidím starou, snědou ženu u otevřeného okna, která nás zdraví ve jménu sv. Josefa a Panny Marie. Vidím uprostřed návsi podivný pestrý obraz ověnčený čerstvými květinami, klečí u něho starý sedlák a modlí se zdrávas a také kolemjdoucí hezké děvče se hluboko uklání a křižuje se. Byl to obraz sv. Jana Nepomuckého, zemského patrona Čech. Bylo podivné myslet si, že jsem nyní v zemi, kde mě považují za kacíře. Katolický kostel v Drážďanech s varhany a chrámovou hudbou mě nesblížil s papežskou hudbou tolik jako ten svatý obraz ve volné přírodě a katolický pozdrav staré ženy.“

Kromě okázalé zbožnosti patřila dle cestopisných svědectví k charakteristickému rysu obyvatelstva žijícího v Čechách láska k hudbě. Sealsfield tvrdí, že „jedině hudba prozařuje melancholické čelo Čecha. Je překvapující, jak hluboký smysl pro hudbu má Čech z nejnižší třídy. Jeho zasmušile upjatý pohled se projasní, jeho bystrý šedý zrak zajiskří a vzplane ohněm a citem, člověk se úplně změní. Nic nemůže překonat důstojnost a harmonii duchovní hudby. Když jsme byli v Roudnici, vstoupili jsme do venkovského kostela, protože nás přilákaly táhlé kadence a slavnostní akordy varhan, doprovázené hlasy celého shromáždění. Melancholický nápěv hudby, smutek tak viditelně vyjádřený výrazem zpěváků dodávaly všemu zajímavý rád, který by bylo nesnadné popsat.“

Ve vnitrozemí se cizinců občas dotýkala skrytá náboženská intolerance českého obyvatelstva, většinou spojená s bezelstnou otázkou "jakého vyznání jste ?" V Karlových Varech se na náboženství nikdo neptal, panovala zde tolerance. "Nejdůležitější otázka katechismu zde zní: Máš peníze? a tím nejhorším kacířem je ten, kdo skrblí a špatně platí." Peníze ničily předsudky a částečně i sociální bariéry, i když v lázních byl odstup šlechty od měšťanstva stále ještě značný. Týkalo se to nejvíce formálních poct při příjezdu, přednosti u vřídla a celkové společenské atmosféry. "Tímto rozkolem mezi dvěma prvními třídami lidi vzniká nutně i trhlina ve společenské družnosti... Je nepochopitelné, proč se šlechta sama spoutává svými společenskými okovy, čímž se připravuje o nejlepší požitky sezony a života. ... Mnozí šlechtici často mezi čtyřma očima přiznávají, že je tato společnost svazuje a nudí," meditoval náš saský host.

Povaha obyvatel

Většina návštěvníků Čech velmi záhy postřehla, že obyvatelstvo mluví dvěma jazyky a tyto komunity se mezi sebou jen velmi málo mísí. Čeští Němci byli charakterizování jako přívětiví, otevření a podnikaví, naproti tomu s Čechem se nebylo možno dorozumět, neboť jiný jazyk než slovanský neuměl a jeho tíživa životní situace ho prý učinila "uzavřeným, nedůvěřivým, tupým nebo, když pookřeje, vlezle lichotivým." Tentýž názor sdílí i Sealsfield a nabízí i vysvětlení, když uvažuje: "Povaha českých sedláků je taková, jakou lze očekávat od národa, který je ovládán množstvím poručníků, z nichž i ten nejmenší považuje z asprávné, aby mu nechal pocítit svou moc. Jsou to utlačení, nedůvěřiví a ustrašení lidé. Jejich obličeje jsou zkormoucené a chovají se odmítavě a zdráhavě vůči slibům, ba dokonce i vůči penězům...Jedině hudba zaplaší jejich ustaranost."

Národní jazyk

Většina cizinců považovala Prahu za "nejkrásnější město Německa". Finský literát a politik Snellman, který pobýval v Čechách v letech 1840-1841, označoval Prahu za centrum "českého národního hnutí". Jako jeden z prvních bojovníků za práva finštiny ve vlastní zemi měl pro národnostní problémy jistě vytříbený smysl. Habsburské monarchii prorokoval rozpad v důsledku nedostatku "rakouského národního cítění", což byl prý důsledek krachu rakouské politiky smazat pomocí zákonů, nařízení a institucí jazykové rozdíly mezi poddanými. Také Turnbull již tušil, že řeč a zvyklosti Čechů nikdo nezmění: "Marně prý byla vydávána nařízení, že jen německý jazyk má být používán ve všech soudních, církevních i obecních záležitostech a dokonce i v nejnižších školách. Čím zuřivěji byla tato politika prováděna, tím více si Češi zakládali na své řeči, kterou zcela správně považovali za nejdůležitější záruku nedotčené národní identity. Poté, co rakouská vláda rozpoznala svůj omyl, zanechala marného snažení a nyní (1838) jsou dokonce zakládány spolky na podporu české řeči a literatury."

Ubytování a stravování

Schmidlova cestovní příručka pro habsburskou monarchii z roku 1836 nekompromisně tvrdí, že o pohodlí cestujících je ve všech zemích monarchie „o mnoho méně postaráno než v německých provinciích“. České hospody „s výjimkou těch v Praze a v lázeňských městech se stále těší pověsti zařízení nečistých a se špatnou obsluhou“. Nicméně vzápětí tvrdí, že v Haliči je pohostinství ještě v horším stavu, jiné cestopisy a příručky Schmidlovu zkušenost jenom dotvrzují. První setkání hosta z Drážďan s českou kuchyní v Jelení u Nejdku nedopadlo nejšťastněji: „Tři rozvrzané židle s nohama do kříže, lavice a na ní čerstvě upečený chléb. Stůl byl prostřen neobroubenými ubrousky, olověnými lžícemi, kostěnými vidličkami a noži. Jídlo odpovídalo tomuto podivnému prostředí. Polévky jsem požil jen několik lžic. Zbytek obdržel můj kočí včetně dalších nedotčených chodů. Chudák se musel prokousat tuhým hovězím a tvrdou skopovou pečínkou. Já sám jsem se zasytil pečenou koroptví, kterou jsem si vezl ze Schneebergu.“

Náš nebohý a snad i trochu rozmazlený lázeňský host musel v důsledku nepříznivé povětrnosti přespat v Nejdku na náměstí. Dobové příručky radily v neznámých hostincích zásadně odtahovat postele od stěn (kvůli šplhajícímu a padajícímu hmyzu) a nepoužívat připravených peřin. Každý poněkud zcestovalý cizinec si k nám přivážel vlastní velkou jelenici, která mu sloužila jako nouzové, ale čisté povlečení. Co ovšem čekalo tohoto cestovale v Nejdku, předčilo všechna očekávání: „Hostinský mě vedl do nejlepší místnosti, která se nacházela v patře. Vedl mne vlastním obývacím pokojem, vyhaslou kuchyní a schodištěm jako v kurníku do nejzazšího kouta. Kdyby nebylo tak větrno a deštivo a cesty byly jen trochu sjízdné, okamžitě bych odcestoval. Moje místnost s malým a úzkým okénkem byla přecpána obrázky svatých stejně tak jako malá skříňka u zdi. Celou jednu stěnu zabírala studená postel s nebesy, o níž mě hostinský a jeho žena přesvědčovali, že v ní slavili svoji svatební noc, tak jako před tím jejich rodiče a prarodiče.“

Teprve v Karlových Varech si tento návštěvník dopřál odpovídajícího pohodlí, ovšem s poznámkou, že "jediné božstvo, které zde panuje, jsou peníze." Zvláště si pochvaloval moučná jídla, např. koláče a chléb. Kávu považoval za špatnou a předraženou, víno bylo kyselé a pančované, výjimku tvořil pouze dovážený „tokajský olej“. Každý den mu bylo vnucováno hovězí, neboť vepřové, uzené a zvěřina se nacházely na jídelním lístku velmi zřídka, a když už byly nabízeny, byly velmi mizerné a neodborně připravené. Čistota v hospodách a na ulicích Karlových Varů byla dle tohoto svědectví ucházející. Co ovšem našeho hosta nejvíce pobuřovalo, bylo zacházení s odpadky. "Všechno svinstvo" bylo házeno do koryta říčky Teplé a dokonce i řezničtí pacholci a děvečky z kuchyní vyvrhovali a čistili v každou denní dobu poražený dobytek u výtoku horkých pramenů před očima lázeňských hostů. "Už jsem jim několikrát řekl, že maso získáva z této minerální vody podivnou chuť a že při pohledu na vyvrhávaný dobytek zajde každému, kdo není zrovna řezník nebo kuchař, dopředu apetit." Také Hans Christian Andersen si během své další cesty po Čechách v roce 1834 stěžoval především na nespolehlivost personálu v zájezdním hostinci U Charousů v Praze. "Vzbudil jsem podomka, který měl vzbudit mě," na vyzývavost číšnic v teplickém hostinci U zlatého jelena: "Číšnice se chová trochu příliš důvěrně a přitom vypadá tak strhaně," a také na odporné odírání při placení v témže hostinci: "Probudili mne v půl čtvrté, dostal jsem nestydatý účet a usedl do drožky."

Ve všech relacích cizinců jsou Čechy považovány za zemi levného živobytí. Karlovarští lázenští hosté si stěžovali pouze na neustále stoupající ceny za ubytování (r.1780 apartmá za 5 zlatých, r.1800 za 12 zl.), ale ostatní služby vč. stravování a jízdného v poštovním voze bylo pro ně skutečně "mimořádně výhodné". Rovněž kvitovali, že se v českých lázních nekrade, ačkoliv policejní úředníky není skoro vidět. Nikdo z nich také nezaznamenal setkání s policejním špiclem či jiné údaje o praktikách tajné policie.

z knihy prof. Milana Hlavačky: Cestování v éře dostavníku, všední den na středoevropských cestách. Argo 1996 (kráceno)