Poddanství

• Člověčenství ve smyslu poddaného, podřízeného. V 15. st. lenní závislost. Někdy synonymem pro poddanost.  Povinnost držitele usedlosti plnit závazky s ní spjaté.
• Dvě stránky poddanství 17.-18. st. vyplývající z držby půdy = poddanské povinnosti (činže, naturální dávky, roboty); nevolnictví = osobní vázanost poddaných na vrchnost.
• Kromě robotního zatížení a vázanosti k místu, vrchnosti užívaly ke zvyšování příjmů i další prostředky – nucené odběry vrchnostenského zboží za zvýšené ceny, přednostní právo na nákup poddanského zboží,  svévolné zvyšování urbariálních povinností atd.
• Až do cca 1780 základními normami pro postavení poddaných na panstvích byla legislativní opatření jednotlivých vrchností.
• Vrchnostenské pravomoci – právo trestat zběhlé poddané i ty, kteří náležitě neodvádějí své platy a nevykonávají roboty, právo na odúmrť.

Státní poddanská politika v letech 1680-1740

• Povstání 1680 - podmět pro zásah panovníka do  vztahu vrchnost-poddaní
• Při povstání snaha řešit smírně, s eskalací snahy mizí - zásah vojska, poddaní zastrašováni.
• Řada výstražných poprav, nižší tresty - bití, nucené práce, vězení.
• Robotní patent 1680. Zavádí třídenní robotu, v době sezónních prací časově neomezená (za náhradu).
• Trestání poddaných - výzva panovníka k mírnosti, popraveni mají být jen ti, kteří byli chyceni se zbraní v ruce. U menších provinění proti bití, „které škodí lidem i hospodářství“.
• Nucený nákup potravin a jiného zboží zakázán 1680. Zbíhání - nejdříve tolerantní, pak nařízení zakročit a potrestat chycené.
• Panovník jako nejvyšší instance. Snaha řešit spory mírně, při eskalaci však brutální zásahy.
• Hejtmané hájí státní zájmy, napjaté až nepřátelské vztahy s vrchností. Největší pozornost - kontribuční zájmy panovníka a dodržování robotního patentu.
• 1716  bouře na několika panstvích, vydán patent  (dvouhodinová přestávka v práci)
• 1717  zákaz cechům přijímat do učení poddané bez povolení jejich vrchnosti.
• 1721  reskript proti přísnému trestání poddaných a proti krutému zacházení s nimi.  

Venkovští poddaní v myšlení české barokní společnosti

• Stát odmítal kruté tresty, snaha užívat  nucených prací, nejen při trestání poddanských vzpour.
• Většina privilegovaných vrstev - povýšenost a přezírání. Souvisí s nechutí sedláků nést své ponížené postavení.
• Příkladem nadřazeného a opovržlivého postoje k poddaným také výraz "chlap", který označoval poddaného sedláka, ale který mj. sloužil jako hanlivé pojmenování neurozeného člověka a byl urážkou pro příslušníka šlechty i měšťana.
• Představa, že selské poddané je nutné držet na co nejnižší úrovni. "Chlapť jest jako vrba, čím čestéje ji obrúbáš, tiemť se húště obalí."
• Nadřazenost ve společnosti nad venkovským člověkem zakořeněná, sedlák v literatuře jako ustálený komický typ, hlupák, člověk hrubých mravů. Na jedné z nejnižších příček společenského žebříčku.  

Poddaní v názorech šlechtických vrchností a správců panství

• Vědomí úzkého sepětí a závislosti šlechty na sedlácích, z ekonomických důvodů.
• Dále důvody morální, křesťanská zodpovědnost, lidský soucit.
• Objekty soucitu - sedláci postižení hladomorem, válečnými událostmi, sice vyjádření soustrasti, ale neznamená, že jsou ochotni aktivně pomoci: "Bože potěš je a sám jim skerze dobré lidi pomáhej!"
• F.A. Špork - výjimka, ostře odsuzuje "špatné vrchnosti". Pověst milostivé a lidské vrchnosti.
• Přístup k poddaným ovlivněn obtížně definovatelným patriarchálním vztahem.
• Negativní pohledy - poddaní jsou "zvěř, bestie, tvrdohlaví, vrchnosti na truc". Šlechta souhlasí s vojenskou likvidací povstání 1680, morová epidemie.

Vztah katolického duchovenstva k poddanskému venkovu

• Venkovské poddané obyvatelstvo největší sociální skupina pod správou církve, její rekatolizační úsilí.
• Snaha zamezit útěkům do ciziny - za kacířstvím.
• Spory mezi vrchností a církví.
• Kněžské projevy nesouhlasu s vrchnostenským chováním. Církev má monopolní postavení v otázkách manželství.
• Později změna, církvi zakázáno oddávat bez povolení vrchnosti, nižší klérus to obchází (spory).
• V kázáních pohled na poddané spjat s úvahami o společenské nerovnosti. Důraz na odpovědnost vrchnosti.  Vyšší stav má větší zodpovědnost k Bohu než stavy nižší.
• Pohled na sedláka jako na komickou figuru - "sedlský močhuba lil do sebe jako do sudu". Obraz venkovana jako komického literárního typu, jehož znakem je hloupost.
• Také představy o venkovu jako mravně nezkaženém a ctnostném prostředí (: město).
• Poměr k poddaným rozporuplný, nekompromisní,  jezuité jako majetková vrchnost: aktivní zastávání se, tolerantnější než šlechta, nepovažují vojenské řešení za vhodnou metodu pacifikace poddaných.

Měšťané a sedláci

• Každodenní spoluexistence, nejsou na sedlácích existenčně závislí. Neznají problematiku vrch.-podd. vztahů.
• Pro měštany není postavení venkovských poddaných zajímavé. 1680 straní se sedláků,  obavy, pocity nadřazení.
• Královská města se cítí ohrožována ekonomickým soupeřením s okolní šlechtou, městské cechy pociťují újmu konkurence poddanských řemeslníků na vsi, obchodníci si stěžují na vesnické slavnosti a poutě.
• Antipatie měšťanů a poddaných zesiluje blízkost ve společenském žebříčku, kde měšťané stojí výše než vesničané (byť rozdíl je malý).
• Výjimečně lid vnímán jako uchovatel a ochranitel svatováclavského jazyka.

Dobové představy o poddanském postavení

• B. Balbín zkoumá příčiny vztahu poddaní-vrchnost, ideál vidí v 16. st. v jihočeských Rožmbercích.
• Náboženská a morální hlediska – útisk poddaných je neslučitelný s křesťanstvím. Zbožnost utlačovatelů chápána jako pokrytectví.
• Venkovské obyvatelstvo má důležitou úlohu v oblasti vojenské. Vojáci se rekrutují z poddaných, vojenská síla zajištěna státu kontribucemi, na nichž se venkovské obyvatelstvo podílí největší měrou.
• V nouzových situacích poddaní po 3 letech služby v armádě propuštěni z poddanství
• Postavení poddaných vzbuzovalo pozornost i v okolních zemích. Leibeigenschaft chápán jako české specifikum.

na základě knihy Jiřího Mikulce - Poddanská otázka v barokních Čechách

© Jiří Váňa, Martin Šulc